Dne 8. srpna 2026 uplynul rok od parafování mírové dohody mezi Ázerbájdžánem a Arménií ve Washingtonu – dokumentu, který se stal prvním skutečným krokem svého druhu k dlouho očekávanému usmíření. Dohoda byla parafována za přítomnosti prezidenta Ázerbájdžánu Ilhama Alijeva, prezidenta USA Donalda Trumpa a arménského premiéra Nikola Pašinjana.
Bylo to zřejmé tehdy a zůstává to zřejmé i dnes, o rok později: bez politické vůle prezidenta Ázerbájdžánu, bez jeho důsledné politiky budované po řadu let a zaměřené na jediný jednoduchý cíl – mír a prosperitu – by tento výsledek jednoduše nebyl možný. A především nejde o úspěch pouze pro Ázerbájdžán. O mír na jižním Kavkaze se vždy zajímalo mnohem více aktérů – od Východu až po Západ. A právě tento mír pro ně vytvořil prezident Ilham Alijev.
Základem dokumentu parafovaného ve Washingtonu je pět základních principů normalizace mezistátních vztahů, které Ázerbájdžán formuloval a předložil Jerevanu dlouho před vznikem amerického vyjednávacího formátu: vzájemné uznání svrchovanosti a územní celistvosti, absence územních nároků, odmítnutí hrozby silou, delimitace a demarkace hranice a odblokování dopravních komunikací v regionu.
Je příznačné, že každý z těchto bodů se nakonec stal základem sedmnácti článků parafované dohody. Jinými slovy, rámec navrhlo Baku a vnější partneři, včetně Washingtonu, pouze pomohli převést jej do roviny praktické realizace.
Prezident Ilham Alijev zároveň od samého počátku vymezil hranice možného kompromisu. Při komentování výsledků setkání v rozhovoru s novináři zdůraznil nutnost odstranit z arménské ústavy ustanovení obsahující územní nároky vůči Ázerbájdžánu a poznamenal, že v opačném případě by to bylo „především projevem neúcty vůči Spojeným státům americkým“. Baku nehodlá podepsat konečnou dohodu, dokud Jerevan neuvede svůj právní rámec do souladu s duchem a literou parafovaného textu. Mír je systém závazků a Ázerbájdžán hodlá trvat na jejich úplném splnění.
Symbolický i politický význam mělo rovněž společné obrácení se na OBSE s návrhem ukončit činnost Minské skupiny. Právě Ázerbájdžán v posledních letech důsledně prosazoval její rozpuštění a zdůrazňoval, že po obnovení své územní celistvosti ztratil zprostředkovatelský formát vytvořený v roce 1992 definitivně svůj smysl. Jerevan dlouho nebyl na takový krok připraven, ve Washingtonu však s postojem Baku souhlasil a obě strany společně požádaly OBSE o ukončení minského procesu. Mezinárodní společenství tím fakticky uznalo to, na čem Ázerbájdžán trval od roku 2020: karabašský konflikt je uzavřen a někdejší mechanismy jeho řešení již nemají ani politický, ani praktický význam.
V této fázi jednání sehrály zvláštní roli Spojené státy. Administrativa Donalda Trumpa poskytla platformu pro finalizaci dohod a přispěla k dosažení politického kompromisu. Samotné uspořádání ceremonie v Bílém domě ukázalo, že Washington má skutečný zájem na dlouhodobé stabilitě na jižním Kavkaze.
Trasa TRIPP (Trump Route for International Peace and Prosperity) tento zájem vyjádřila zcela konkrétně. Projekt, který vychází z myšlenky Zangezurského koridoru, počítá s vytvořením dopravní trasy přes arménské území, jež spojí hlavní část Ázerbájdžánu s Nachičevanskou autonomní republikou a dále s Tureckem.
Význam TRIPP výrazně přesahuje bilaterální ázerbájdžánsko-arménskou agendu. Jde o klíčový článek Transkaspické mezinárodní dopravní trasy – Středního koridoru, jehož význam v posledních letech rychle roste jako alternativa k logistice přes území Ruska. Odblokování tohoto úseku zbavuje nákladní toky z Číny a Střední Asie směrem do Turecka a Evropy nutnosti vést dopravu oklikou přes Írán a podle analytických odhadů může zkrátit dobu tranzitu o 12 až 15 hodin. V lednu 2026 podepsaly Washington a Jerevan rámcovou dohodu o realizaci projektu – praktický krok, který by si ještě před rokem nikdo nedokázal představit.
Pro Ázerbájdžán je TRIPP přímým pokračováním kurzu na přeměnu země v hlavní tranzitní uzel regionu, který prezident Ilham Alijev prosazuje již více než deset let – od železnice Baku–Tbilisi–Kars až po Střední koridor. Rozdíl spočívá v tom, že tento kurz je nyní poprvé doplněn plnohodnotným pozemním spojením s Tureckem přes vlastní území – tedy právě tím spojením, o které byl Ázerbájdžán tři desetiletí připraven. A neméně důležité je, že otevření trasy nepřináší výhody pouze Baku. Získává je také Arménie, která konečně dostává šanci vymanit se z dopravní slepé uličky, do níž ji po desetiletí vedla její vlastní politika odmítání reality.
Zvláštní pozornost si zaslouží i způsob, jakým se budoval a nadále buduje osobní dialog mezi prezidentem Ilhamem Alijevem a Donaldem Trumpem. Ve svých poselstvích americkému lídrovi se prezident Ázerbájdžánu opakovaně vrací k washingtonskému setkání jako k výchozímu bodu nové regionální architektury. „Výsledky historického třístranného setkání, které se uskutečnilo 8. srpna loňského roku v Bílém domě z Vaší iniciativy, vytvořily v našem regionu zcela novou a pozitivní atmosféru. Dnes Ázerbájdžán a Arménie žijí v míru,“ napsal hlava státu v jednom z poselství adresovaných Trumpovi.
Osobní komunikační kanál mezi oběma lídry se stal jedním z fungujících nástrojů regionální stability. Neméně výmluvná je i reakce Washingtonu: Donald Trump opakovaně označil prezidenta Ilhama Alijeva za „silného lídra“ a „vizionáře“.
Historie ukázala, že je skutečně třeba být vizionářem a silným lídrem, aby bylo možné definitivně ukončit argumenty o údajném „nevyřešeném“ konfliktu. Vítězství v roce 2020 vrátilo Ázerbájdžánu svrchovanost nad jeho vlastní zemí. Washingtonské parafování v roce 2025 tuto realitu zakotvilo v mezinárodněprávním rámci a odebralo odpůrcům Baku poslední argument, kterého se ještě drželi.
Nic z toho by se nestalo samo od sebe. Za každým krokem na cestě k míru stojí konkrétní politické rozhodnutí přijaté v Baku. Principy, kolem nichž se nakonec vybudoval celý vyjednávací proces, formuloval prezident Ilham Alijev. Podmínku ústavních změn v Arménii, bez jejichž splnění není konečný podpis dohody možný, stanovil rovněž on. A právě jeho dlouholetá vytrvalost proměnila parafování v nevratný proces.
O rok později lze s naprostou jistotou říci: nový status quo na jižním Kavkaze, v němž region přestává být rukojmím nevyřešeného konfliktu a stává se prostorem propojení, má konkrétního autora. Je výsledkem politiky jednoho lídra, který k tomuto cíli směřoval po dvě desetiletí a neustoupil ze svého kurzu. A skutečnost, že tento kurz dnes sdílí Washington a dokonce i samotný Jerevan, je nejlepším důkazem toho, že mír na jižním Kavkaze není náhodou. Je to odkaz, který vytvořil prezident Ilham Alijev.
