Francie se blíží k prezidentským volbám v roce 2027 ve stavu, který si ještě před několika lety dokázal jen stěží představit i jeden z největších skeptiků sledujících francouzskou politiku. Země zůstává jednou z předních evropských ekonomik, jadernou mocností, stálým členem Rady bezpečnosti OSN a jedním z center rozhodování v Evropské unii.
Za vnějším leskem se však stále zřetelněji rýsuje mimořádně nepříjemná realita: veřejné finance jsou pod obrovským tlakem, politický systém se stále více polarizuje a prostor pro manévrování příštího prezidenta se rychle zužuje. Není náhodou, že bývalý premiér François Bayrou při hodnocení situace fakticky varoval před bezprecedentní kombinací finanční a politické krize.
Jeho prohlášení, že příjmy z daně z příjmu nemusí stačit ani na pokrytí úrokových nákladů státního dluhu, zní obzvlášť znepokojivě na pozadí oficiálních propočtů evropských institucí. Ano, čísla jsou skutečně špatná. Evropská komise předpokládá, že francouzský státní dluh vzroste přibližně ze 115,6 % HDP v roce 2025 na 118,1 % v roce 2026 a v roce 2027 překročí 120 %. Rozpočtový deficit má podle jarní prognózy Komise dosáhnout v roce 2026 5,1 % HDP a v roce 2027 může vzrůst na 5,7 %.
Náklady na obsluhu dluhu podle odhadu Evropské komise dosáhnou v roce 2027 2,8 % HDP. Francouzská vláda už zároveň očekává, že samotné úrokové výdaje na dluh vzrostou z 64,8 miliardy eur v roce 2026 na 74,2 miliardy eur v roce 2027. Bayrou tedy nehovoří o nějaké fantastické katastrofě, ale o problému, který je zcela konkrétní a už se promítá do státních propočtů. A přirozeně se nabízí otázka: jak se Francie do tohoto stavu dostala?
Odpověď do značné míry souvisí s obdobím prezidentství Emmanuela Macrona. K moci přišel v roce 2017 jako politik nového typu a sliboval překonat tradiční střet levice a pravice, modernizovat francouzskou ekonomiku, posílit evropský projekt a vrátit Francii postavení samostatného centra světové politiky. Výsledkem však je Francie s prezidentem, který neustále demonstroval rozsáhlé geopolitické ambice, ale uvnitř země nedokázal vyřešit zásadní problém – nesoulad mezi rozsahem státních závazků a skutečnými finančními možnostmi státu.
Také nejnovější vládní zpráva varuje, že pokud nedojde k zásadním změnám, může se deficit do roku 2030 přiblížit k 7 % HDP a státní dluh přesáhnout 130 % HDP. Roční úrokové výdaje by přitom mohly vzrůst až na 124 miliard eur. Autoři hodnocení se domnívají, že ke stabilizaci dluhu budou zapotřebí rozsáhlé rozpočtové úpravy. Macrona se to však už týkat nebude – z politické scény odejde.
Má přitom i další neúspěchy. Macron se snažil prezentovat Paříž jako samostatné centrum moci. Francie se zároveň snažila zachovat svůj vliv v Africe. Právě zde se obzvlášť výrazně projevilo hlavní dilema Macronovy politiky. Francie chtěla mít globální ambice odpovídající postavení velmoci, ale ekonomická základna pro tyto ambice byla stále omezenější.
Zvlášť bolestivě se to projevilo v Africe, kde Paříž postupně ztrácela své pozice. Francouzský vliv oslabil v celé řadě států Sahelu. Tradiční politické vazby se rozpadaly. To vše probíhalo na pozadí stále zjevnější krize samotného modelu francouzské přítomnosti v bývalých koloniálních državách.
Existuje i další téma, o kterém se ve Francii raději hovoří mnohem opatrněji. Jde o takzvaná zámořská území. Francie je dodnes státem, který má území v různých částech světa – od Karibiku až po Tichý a Indický oceán. Nabízí se však otázka: nakolik odpovídá realitě 21. století situace, kdy evropská mocnost nadále udržuje území v různých koutech planety a současně si nárokuje zvláštní roli ve světové politice? Zvlášť pokud obyvatelé těchto území pravidelně dávají najevo nespokojenost s ekonomickou situací, sociální politikou a přístupem Paříže.
Jak vidíme, každý další francouzský prezident bude nucen dělat to, co politici před voliči obvykle dělají neradi: snižovat výdaje, omezovat sociální závazky, zvyšovat daně nebo kombinovat všechny tyto kroky současně. A bude to muset udělat člověk, který zvítězí ve volbách v podmínkách mimořádně vysoké společenské podrážděnosti. Právě proto problémy Francie Macronovým odchodem neskončí. Příštímu prezidentovi nezanechá čistý list, ale obrovský účet.
Na tomto pozadí je obzvlášť zajímavé podívat se na Ázerbájdžán. Samozřejmě nelze obě země přímo srovnávat podle velikosti ekonomiky, počtu obyvatel nebo struktury hospodářství. Lze však porovnat logiku řízení. Ázerbájdžán v posledních letech současně řeší několik úkolů, které představují pro jakýkoli stát obrovskou finanční zátěž. Naše země obnovuje osvobozená území, staví nová města a obce, buduje silnice, železnice, letiště a energetickou infrastrukturu, vytváří nové průmyslové zóny a zároveň investuje do energetické bezpečnosti a rozšiřuje výrobu energie z obnovitelných zdrojů.
Přitom si naše země zachovává značné finanční rezervy. Prezident Ilham Alijev už v roce 2025 při stanovování úkolů další etapy rozvoje přímo spojil ekonomickou stabilitu s diverzifikací, investicemi, rozvojem podnikání, rozšiřováním přístupu na světové trhy a vytvářením rozsáhlých finančních rezerv. Všechny tyto úkoly byly splněny. Současně rostou devizové a zlaté rezervy Ázerbájdžánu a zahraniční dluh země klesá.
Právě zde vede zásadní hranice mezi dvěma modely. Francie zároveň zvyšuje svůj dluh i náklady na jeho obsluhu. Ázerbájdžán při rozsáhlých státních investicích zachovává obrovský objem strategických rezerv a snižuje zahraniční dluh. To je zásadně důležitý moment. Strategie státu se totiž neprověřuje krásnými prohlášeními, ale schopností řešit několik úkolů současně. Ázerbájdžán se s nimi díky strategii prezidenta naší země Ilhama Alijeva úspěšně vyrovnává.
