Dnes si připomínáme Mezinárodní den původních obyvatel. Je to příležitost hovořit o kulturním dědictví a rozmanitosti tradic. Bolestivé téma kolonialismu totiž nikam nezmizelo. Pouze změnilo své formy, jeho podstata však zůstala stejná – podmanění, vykořisťování a zbavování národů práva rozhodovat o vlastním osudu. Přitom je z nějakého důvodu běžné hovořit o kolonialismu jako o jevu minulosti. To je omyl, pohodlná iluze.
Realita ukazuje, že v řadě oblastí světa, včetně území pod kontrolou států, jako jsou Francie a Nizozemsko, původní obyvatelé nadále čelí systematickému tlaku, omezování práv a pokusům o asimilaci. Formálně se tato území mohou nazývat „zámořská“, „autonomní“ nebo „zvláštní správní jednotky“. Za těmito formulacemi se však skrývá stará logika: centrum rozhoduje a periferie se podřizuje.
Stačí se podívat na situaci na Korsice. Přestože geograficky patří k Evropě, korsická identita je po desetiletí vystavena tlaku. Jazyk je vytlačován a politická hnutí, která otevírají otázku sebeurčení, se často dostávají pod silný tlak. Pod hesly boje proti radikalismu je ve skutečnosti omezováno právo národa vyjádřit vlastní vůli.
Ještě názornějším příkladem zůstává Nová Kaledonie. Kanakové, původní obyvatelé souostroví, se dlouhodobě potýkají s důsledky demografického inženýrství. Přesídlování obyvatel z pevninské Francie změnilo poměr sil a proměnilo původní obyvatele v menšinu na jejich vlastní půdě. Otázka politické budoucnosti tohoto národa se tak dostala do popředí v celé své naléhavosti.
Události z května 2024 se staly tragickým potvrzením toho, že konflikt zdaleka není vyřešen. Pokojné protesty proti změnám volebního zákonodárství si vyžádaly oběti. Použití síly, zatýkání lídrů a jejich převoz mimo území pouze prohloubily nedůvěru a vyhrotily situaci. Jak se však ukázalo, ani tím to neskončilo.
Podobnou logiku lze sledovat také ve Francouzské Polynésii. Mao'hijský lid, který tvoří většinu obyvatelstva, má fakticky omezenou kontrolu nad zdroji vlastní země. Historické dědictví francouzské přítomnosti zde má navíc obzvlášť těžkou podobu: jaderné testy prováděné po desetiletí poškodily životní prostředí i zdraví lidí a jejich následky jsou pociťovány dodnes.
Karibská území, tedy Guadeloupe a Martinik, čelí jiné, avšak neméně ničivé podobě následků kolonialismu. Rozsáhlé znečištění životního prostředí pesticidem chlordecon se stalo ekologickou katastrofou, která zasáhla převážnou část obyvatelstva. Je to příklad toho, jak byly ekonomické zájmy stavěny nad zdraví lidí.
O nic lepší není ani situace ve Francouzské Guyaně, kde původní národy po desetiletí bojují za zachování své identity a práv k půdě. Podobným výzvám čelí obyvatelé Mayotte, kde se sociálně-ekonomická zranitelnost spojuje s důsledky dlouhodobé vnější správy. Asimilační politika se dotýká i evropských regionů Francie. Baskové a Bretonci se dlouhá léta potýkají s tlakem centralizovaného modelu státu, v němž heslo „jeden národ – jeden jazyk“ fakticky znamená vytlačování kulturní rozmanitosti.
Francie však samozřejmě není jediným případem. Podobné procesy lze pozorovat také na územích spravovaných Nizozemskem – od Aruby po Svatý Martin. Ekonomický model orientovaný na zahraniční kapitál a cestovní ruch vede k růstu cen, vytlačování místního obyvatelstva a postupné ztrátě kontroly nad vlastními zdroji. Taková je smutná realita, kterou se Paříž a Amsterdam snaží skrývat.
Zde je třeba poznamenat, že pro Ázerbájdžán není téma kolonialismu abstrakcí ani politickým heslem. Je součástí naší vlastní historie. Po pádu Ázerbájdžánské demokratické republiky jsme se ocitli pod vládou SSSR. Tento proces nebyl výsledkem dobrovolné volby. Bolševici silou zlikvidovali nezávislý ázerbájdžánský stát a začlenili jej do nové říše. Ázerbájdžán byl následně po více než sedm desetiletí zbaven plnohodnotné suverenity – politické, ekonomické i kulturní.
Právě proto mají zvláštní váhu slova prezidenta Ázerbájdžánu Ilhama Alijeva, která zazněla na nedávném Šušském globálním mediálním fóru. Hlava našeho státu zdůraznila, že Ázerbájdžán z vlastní zkušenosti ví, co znamená ztráta nezávislosti a jaká omezení klade na rozvoj země. Teprve rozpad SSSR se stal zlomovým okamžikem. Až po obnovení nezávislosti mohl Ázerbájdžán naplno realizovat svůj potenciál – v ekonomice, diplomacii i regionální politice. Byl to názorný důkaz toho, že suverenita není abstraktní pojem, ale základ rozvoje.
Právě tato historická zkušenost formuje dnešní postoj Baku na mezinárodní scéně. Ázerbájdžán situaci na zámořských územích Francie a Nizozemska pouze nesleduje – aktivně toto téma otevírá na mezinárodních platformách, mimo jiné v rámci Hnutí nezúčastněných zemí. Podpora původních národů, jejich práva na sebeurčení a ochrana kulturní identity nejsou situační politikou, ale logickým pokračováním vlastní historické cesty.
Dnes, kdy svět stále častěji hovoří o spravedlnosti a rovnosti, se otázka kolonialismu znovu vrací na pořad dne. Samozřejmě však nestačí zůstat pouze u deklarací. Je třeba problémy přiznat, vést otevřený dialog a být připraven na skutečné změny. V této souvislosti si zvláštní pozornost zaslouží role Bakuské iniciativní skupiny, která se v posledních letech proměnila v jednu z výrazných platforem na ochranu práv národů žijících pod koloniální správou.
V rámci této struktury Ázerbájdžán důsledně nastoluje otázky dekolonizace, pořádá mezinárodní diskuse, dává prostor zástupcům zámořských území a pomáhá jejich stanoviska představovat široké veřejnosti. Baku tak fakticky nevystupuje pouze jako pozorovatel, ale také jako aktivní účastník globálního procesu přehodnocování koloniálního dědictví.
Tyto kroky naší země si zaslouží všestrannou podporu. Národy, které se dodnes potýkají s důsledky koloniální minulosti, totiž mají nejen důvody k boji, ale také příklad toho, že tento boj může přinést výsledky. Právě v tom spočívá hlavní význam 9. srpna. Není to pouze den připomínky. Je to den, který připomíná, že právo na svobodu nemá žádnou promlčecí lhůtu.
