Arménští propagandisté tvrdí, že některé objekty — jako desky s falešnými arménskými názvy okupovaných ázerbájdžánských měst a vesnic nebo chačkary (kamenné kříže) připomínající vojáky a důstojníky okupantské arménské armády — by měly být považovány za „křesťanské dědictví“. Ale může někdo vážně věřit, že Ázerbájdžán by měl být očekáván, že takové „dědictví“ bude uchovávat a ctít?
Tento názor vyjadřuje politický analytik Fuad Akhundov v článku publikovaném na italské online platformě Informazione Cattolica.
Trend přináší anglický překlad článku:
S velkým zájmem jsem četl dopis Mariam Ter-Ovannisian, zástupkyně Arménské rady v Římě, publikovaný ve vašem váženém médiu. Paní Ter-Ovannisian obviňuje ázerbájdžánského velvyslance při Svatém stolci Ilgara Muchtarova z „překrucování historie“. Bohužel však sama ve svých argumentech udělala několik chyb.
Vznik moderní Arménie na historicky ázerbájdžánském území je hluboce tragický proces — nic podobného se nikde jinde, zejména ve 20. století, nestalo.
Tato tragédie způsobená lidským jednáním začala krátce poté, co Rusko v roce 1828 přesídlilo 100 000 Arménů z Kádžárského Íránu a Osmanské říše do této oblasti (Glinka, S., Popis přesídlení ázerbájdžánských Arménů do hranic Ruska, Moskva, 1831, str. 108, 114). Tato klíčová historická událost, která zásadně změnila podobu regionu, je něco, co Arméni často nechtějí připustit.
Na evropských mapách z této doby je Jižní Kavkaz zobrazován spolu s Gruzií a deseti ázerbájdžánskými chanáty, často kolektivně označovanými jako „Ázerbájdžán“ (například mapy německého kartografa 18. století Georga Matthäuse Seuttera). O Arménii zde nebyla žádná zmínka — můžete se o tom přesvědčit sami.
Abychom pochopili rozsah tragédie, která následovala po přesídlení Arménů na tato území v roce 1828, stačí se podívat na to, jak se změnil architektonický vzhled Erivanského chanátu — který se v roce 1918 stal Arménií.
Porovnejte například dnešní centrální náměstí arménského hlavního města Jerevanu s přesným zobrazením téže lokality z roku 1827 (roku, kdy dorazily ruské jednotky) na obraze „Dobytí erivanské pevnosti“ od známého ruského válečného malíře Franze Roubauda.
https://roubaud.ru/sdacha-kreposti-erivani-1-oktyabrya-1827-goda.
Podívejte se pozorně na tento obraz. Připomíná vám to křesťanskou Arménii? Erivanská pevnost, zachycená na obraze, byla postavena v roce 1511 ázerbájdžánským vládcem Revangulu Chánem a byla pojmenována „Irevan“ na jeho počest. Takto vypadala celá oblast Erivanského chanátu — dnešní území Arménie — po staletí. Odrážela architekturu typického ázerbájdžánského (muslimského) chanátu, která byla později zničena, aby byla násilím přetvořena do arménské (křesťanské) architektury — zcela odlišného stylu. Jak mohl být historický střed — středověká pevnost — zbourán teprve v roce 1965? Takto byly vymazány stopy ázerbájdžánské kultury.
Současně byla ázerbájdžánská populace vyhnána a vystavena genocidě. Podle významného arménského badatele Zavena Korkodyana bylo jen za dva roky, mezi lety 1918 a 1920, zabito 130 000 Ázerbájdžánců a 240 000 bylo vyhnáno. Výsledkem bylo, že z 373 582 Ázerbájdžánců žijících tam v roce 1916 jich do roku 1920 zůstalo jen 10 000. To znamená, že 98 % ázerbájdžánské populace bylo zabito nebo vyhnáno. Tuto genocidu dokumentovali nejen Korkodyan, ale i sovětská novinářka Anait Lalayan (Z. Korkodyan, „Populace sovětské Arménie od roku 1831 do roku 1931“, arménsky, Jerevan, 1932, s. 186; A. A. Lalayan, „Protirevoluční role strany Dashnakcutiun“, v Historických poznámkách, red. akad. B. D. Grekov, sv. 2, Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1938, s. 100–104).
Těžko si lze představit, že arménský prezident Levon Ter-Petrosjan — respektovaný na Západě — osobně blahopřál arménskému lidu k vyhnání Ázerbájdžánců a označil to za „staletý sen Arménů“. Výsledkem byla Arménie jako jediná monoetnická země v regionu, který obklopují čtyři multietnické státy — Ázerbájdžán, Gruzie, Írán a Turecko.
Současně, na příkaz Stalina a jeho nástupců, bylo přejmenováno všech asi 2 000 ázerbájdžánských toponym a hydronym na arménské alternativy. Tyto informace lze nalézt například ve Velké sovětské encyklopedii, kde jsou vedle současných arménských názvů uvedeny v závorce historické ázerbájdžánské názvy a data Stalinových dekretů o přejmenování.
https://www.booksite.ru/fulltext/1/001/008/100/487.htm
https://www.booksite.ru/fulltext/1/001/008/105/324.htm
Neexistuje žádná jiná země na světě, která by v 20. století prošla tak dramatickou proměnou své architektonické, etnické a geografické identity.
Je zajímavé, že Mariam Ter-Ovannisian začíná tím, že zpochybňuje, zda vůbec existuje křesťanské dědictví v Ázerbájdžánu — s odůvodněním, že podle ní byl Ázerbájdžán jako stát založen teprve v roce 1918. Není však jasné, na jaké důkazy toto tvrzení zakládá. Tradice státnosti na území dnešního Ázerbájdžánu sahá minimálně do 3. tisíciletí př. n. l. Archeologové a historici jasně dokumentovali kulturní a jazykovou kontinuitu tohoto regionu. Dokonce i název „Ázerbájdžán“ je znám od raných století našeho letopočtu.
Ve skutečnosti to, co se v Jižním Kavkazu objevilo v roce 1918, nebyl ani ázerbájdžánský, ani gruzínský stát — oba byly na evropských mapách uznávány již dlouho — ale stát arménský. I když před rokem 1918 existovaly arménské státy, žádný z nich se nenacházel v Kavkazu. V antice existovala arménská království, ale ta byla vzdálená od území dnešní Arménie. Na nedávné konferenci jsem představil stropní fresku z historické budovy ve Vatikánu, namalovanou před staletími, která ukazuje, že tehdejší Arménie byla vzdálená od Jerevanu a Jižního Kavkazu. Masové osídlení Armény v oblasti dnešní Arménské republiky začalo až po Turkmeňském míru v roce 1828.
Je rovněž důležité poznamenat, že jakmile v roce 1918 vznikly tři nezávislé republiky, Arménie vznesla územní nároky vůči oběma sousedům — Gruzii (na Akhalkalaki a Borchali) a Ázerbájdžánu (na Karabach a Nachičevan) — a zahájila vojenskou agresi. Dodnes Arménie nárokuje starověké albánské kostely na území Ázerbájdžánu a starověké gruzínské kostely v Gruzii jako arménské dědictví. Existuje tichý územní spor s Gruzií, ale Arménie tam vyhýbá eskalaci — na rozdíl od konfliktu s Ázerbájdžánem, kde konflikt rámuje jako střet křesťanů a muslimů, což je narativ, který bohužel občas získává pozornost. Tento rámec však nefunguje s Gruzií, dalším křesťanským státem, a Jerevan to dobře ví.
V tomto kontextu není překvapením, že Arménie obviňuje Ázerbájdžán z „ničení křesťanského dědictví“. Ale buďme jasní: autorka dopisu nikdy nespecifikuje, o jaké „dědictví“ se jedná. Ázerbájdžán nikdy — nikdy — úmyslně nezničil kostely nebo kláštery na svém území. Výjimkou byla pouze sovětská éra, kdy antináboženská kampaň SSSR vedla k ničení mešit, kostelů i synagog. Bohužel arménská propaganda často označuje například desky s vymyšlenými arménskými názvy okupovaných ázerbájdžánských vesnic nebo chačkary (křížové kameny) postavené na počest vojáků arménské okupantské armády za „křesťanské dědictví“. Má Ázerbájdžán opravdu toto „dědictví“ uchovávat?
Další příklad: V roce 1992 Arménie okupovala ázerbájdžánské město Lačín. Celé obyvatelstvo bylo násilně vyhnáno. V roce 1996 arménské síly postavily na místě zničeného domu rodiny Ibragimovů kostel — a použily k tomu kameny z jejich vlastního domu. Je to ten druh „dědictví“, které by Ázerbájdžán měl chránit?
Nejdůležitější je toto: respektování hranic a územní celistvosti je základní princip. Když se rozpadl Sovětský svaz, byly jak Arménie, tak Ázerbájdžán uznány v rámci svých hranic z roku 1991. V případě Ázerbájdžánu tyto hranice zahrnují Karabach. To znamená, že přítomnost Arménie v Karabachu byla aktem agrese a okupace. Jakékoliv stavby postavené během okupace jsou nelegální a z definice nemohou být považovány za „kulturní dědictví“.
Nezapomínejme také, že 20 % území Ázerbájdžánu bylo desítky let okupováno Arménií. Během této doby bylo téměř milion ázerbájdžánských občanů zabito nebo donuceno uprchnout ze svých domovů. Oblast o rozloze 10 000 čtverečních kilometrů — přibližně velikosti Libanonu nebo čtyř Lucemburských knížectví — byla zcela zdevastována. Stačí se podívat, co zbylo z města Aghdam. Okupovaný Karabach se stal místem jednoho z nejhorších případů městské genocidy v moderní historii. Bylo zničeno téměř vše: 64 z 67 mešit, obytné budovy, školy, nemocnice, muzea, galerie — dokonce i hřbitovy a mauzolea.
Nikdo se neomluvil. Nikdo nebyl potrestán. Svět odvrátil oči. A teď je Ázerbájdžán kritizován za to, že neuchovává desky s vymyšlenými arménskými názvy ve městech, která byla nelegálně okupována?
Vzhledem k tomu všemu je více než poněkud ironické slyšet morální kázání o zachování kulturního dědictví přicházející od arménské strany. Co se týče paní Ter-Ovannisian, s úctou bychom jí doporučili, aby si znovu prostudovala zásady mezinárodního humanitárního práva.
