Do redakce APA Trend přišel výjimečný člověk – známý malíř Ashraf Heybatov, který už téměř 30 let žije v Německu, ale duší i dílem zůstává ve své vlasti. Jeho tvorba není jen malířstvím. Je to dialog kultur, most mezi Východem a Západem a především vizuální hymnus Ázerbájdžánu. Pozvali jsme mistra štětce k rozhovoru – o životě daleko od vlasti, návratech domů, o vysoké povinnosti umělce a o tom, proč se stále považuje za nerealizovaného.
Ashraf Heybatov je národní umělec Ázerbájdžánu, člen Federace umělců UNESCO, Ruské akademie umění, Svazu umělců Německa, držitel mezinárodního diplomu „Velvyslanec míru“. Je prvním ázerbájdžánským malířem, jehož obrazy byly vystaveny v Paláci OSN v Ženevě, v Paláci prezidenta Rumunska, v sídle NATO, v paláci jordánského krále, v rezidenci lucemburského vévody, v kanceláři Vatikánu i v proslulých maltských uměleckých salonech. Jeho mnohostranná díla byla s úspěchem přijata v Ázerbájdžánu, Rusku, Francii, Španělsku, Itálii, Izraeli, Indii, Egyptě, Turecku, Německu, Švédsku, Belgii, na Maltě a v dalších zemích.
– Pane Ashrafi, už mnoho let žijete a pracujete v Německu. Co znamená být Ázerbájdžáncem a umělcem v cizině?
– Je to především velká odpovědnost, když v sobě nesete kulturu svého národa. Zastupuji krajinu, opěvovanou básníky, hudbou, architekturou, a jako umělec jsem prostě povinen to dělat důstojně. Abych mohl vyprávět o vlasti, musím ji nesmírně milovat. Jen tehdy se malba stává upřímnou propagací naší historie a duchovního bohatství.
– Každý rok se vracíte do Ázerbájdžánu. Co pro vás znamená tento návrat?
– Je to nadechnutí rodného vzduchu, doslova – výživného, duchovního a genetického, když se zde nabíjím energií k tvorbě nových děl. Jsem jako skladatel, který píše svou symfonii o vlasti, jen místo not mám barvy. Moje paleta je mugham, Karabach, ázerbájdžánské ženy a samozřejmě Kaspik. Na své dače v Šuvelanu mám kolem sta mořských studií. To je svět, v němž žiji a který se snažím přenést na své plátno.
– Žijete v Německu přibližně třicet let. Co se za tu dobu změnilo ve vašem světovém názoru?
– Především se rozšířily obzory. Všem, kdo mají možnost, doporučuji alespoň na čas žít v zahraničí, aby do sebe nasáli evropskou kulturu, vlastníma očima viděli starobylou architekturu, navštěvovali koncerty světových mistrů klasické hudby. V Evropě jsou velmi krásná, řekl bych poetická místa. A když to všechno poznáte, musíte svou rodnou zemi milovat a vážit si jí ještě víc. Přestože dlouhou dobu žiji v cizině, tam zůstávám cizincem, ale tady – jsem vždy svým. V Ázerbájdžánu jsem jako ryba ve vodě. A při každém svém návratu do vlasti se snažím sdílet svou tvorbu a předávat znalosti mládeži. Tentokrát jsem představil expozici „Doğma Qala“, uspořádanou s podporou Správy státní historicko-architektonické rezervace „İçərişəhər“. Na výstavě bylo představeno více než dvacet pět obrazů, z nichž každý byl věnován mému rodnému městu Gala – místu, kde jsem se narodil a čerpal inspiraci. Prostřednictvím pláten jsem se snažil předat živý dech Abšeronu, přírodu, krajinu a neopakovatelný národní duch. V rámci akce jsem vedl také mistrovský kurz pro mladé umělce, sdílel zkušenosti a profesní postupy. Rovněž jsem vedl workshop v Lankaráni a to je už desátý region země, kde vystupuji s iniciativou předávání svých znalostí mládeži.
– Říká se, že lidé, kteří jsou z určitých důvodů odtrženi od rodné země, si více váží a milují to, co se nám zdá všední, ale ve skutečnosti je to úžasné.
– Uvedu příklad ze svého života. V roce 1998 jsem měl významné setkání s velkým vůdcem Hejdarem Alijevem v Bonnu, které se konalo v rámci setkání hlavy státu s diasporou. Na tomto setkání byl i ázerbájdžánský velvyslanec v Německu Huseynaga Sadigov. A tehdy Hejdar Alijev pronesl ohnivý projev a jeho slova „Nikdy nezapomeňte na vlast!“ zazněla jako přísaha. Tehdy jsem založil společnost „Bakinec“. A dodnes věřím: každý Ázerbájdžánec, ať už žije kdekoliv, musí být velvyslancem své země – v činech, v tvorbě, v jednání…
– Obrovská část vaší tvorby ve jménu Ázerbájdžánu si zaslouží ta nejvyšší slova. Na čem nyní pracujete?
– V moderním světě probíhá informační válka na různých frontách. Zejména Arméni aktivně prosazují v Evropě otázku údajné „genocidy“ v Turecku, šířící otevřené lži. Přestože jim bylo nabídnuto otevřít archivy, odmítají. Samozřejmě arménská propaganda je zaměřena i proti Ázerbájdžánu. Žiji v Německu a dobře vidím, jak arménská propaganda aktivně zkresluje historickou pravdu. A to ve mně vyvolává bouři rozhořčení. Je nezbytné značně posílit naši propagandu v informační sféře. Nyní shromažďuji materiály o genocidě ázerbájdžánského lidu ze strany Arménů, která byla spáchána v březnu 1918. Na základě těchto materiálů vznikne série obrazů, která bude nejprve představena v Baku a poté v Berlíně a dalších evropských městech. To je moje povinnost ázerbájdžánského umělce – sdělit světu pravdu!
– Dal jste mnoho rozhovorů a odpověděl na mnoho otázek. Ale možná je otázka, kterou jste ještě neslyšel, ale rád byste ji slyšel… Představme si tedy, že jste novinář. Jakou otázku byste položil Ashrafu Heybatovovi? A co by malíř odpověděl?
– Jednou, když se slavného mexického malíře, grafika a muralisty José Davida Alfara Siqueirose zeptali, o čem sní, mistr odpověděl: „Sním o tom, že budu malovat nástěnné malby na jiných planetách.“ Já nemám takové planetární myšlení jako on a nemám slovo „sním“, ale mám slovo „plánuji“. Velmi bych chtěl vytvořit velké mnohafigurové historické plátno na téma „Ázerbájdžán – včera, dnes a zítra“. A jaká otázka pro Ashrafa Heybatova? Je malíř spokojen se svou tvorbou? Odpověď – ne! Protože se považuji za nerealizovaného, můj tvůrčí potenciál bohužel i přes velké výstavy v mnoha zemích zůstává do značné míry nevyužitý. Jak řekl Archimedes: „Dejte mi dostatečně dlouhou páku a místo, na které ji položím, a pohnu světem.“ Jsem připraven vytvářet grandiózní díla o Ázerbájdžánu v kontextu tureckého světa! Mám velkou sérii obrazů věnovaných tureckému světu, téma Turanu je pro mě aktuální, pořádám výstavy v zahraničí, ale bohužel stále nejsem spokojen se svou tvorbou.
– Příští rok budete mít jubileum – 75 let! Je to hodně nebo málo…?
– Není to ani hodně, ani málo… K této události připravuji velkou výstavu a čeká mě nelehká práce – výběr exponátů ze stovek obrazů. Často se mě ptají na tak velké množství obrazů a já odpovídám: ano, je to tak, protože neumím prodávat své práce, nejsem komerční umělec. Mám tisíce děl! A ještě něco – hlavní věc! Velmi bych si přál vznik Domu-muzea v Baku, kde by nebyly vystaveny jen mé obrazy. Za mnoho let jsem nashromáždil velmi bohatou sbírku starožitných děl, kterou bych chtěl darovat státu. Bude to Muzeum národních kultur…
– Velmi ušlechtilý čin! Děkujeme za příjemný rozhovor.
P.S. Když jsme se loučili s Ashrafem Heybatovem, dodal: „Já nemaluji obrazy. Já maluji Ázerbájdžán. Každý tah štětcem je vzpomínka, každá barva je cit, každý námět je vlast.“
A v tu chvíli bylo všechno jasné: pravý umělec má vlast nejen v srdci, ale i na plátně. Vizuální hymnus Ázerbájdžánu!
