Poslanci Milli Majlisu, ázerbájdžánského parlamentu, a zástupci ázerbájdžánských nevládních organizací vyzvali Kongres Spojených států, aby zcela zrušil dodatek 907 k zákonu Freedom Support Act a upustil od jednostranných hodnocení, která by mohla zkomplikovat mírový proces mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Výzvu adresovanou senátorům a členům americké Sněmovny reprezentantů podepsalo 30 poslanců a 11 vedoucích představitelů a zástupců nevládních organizací. Dopis je reakcí na vyjádření amerických zákonodárců k Ázerbájdžánu ze dne 5. října 2026.
„Dodatek 907 již neodráží historické okolnosti, současnou geopolitickou realitu ani dnešní stav ázerbájdžánsko-arménských vztahů. Dokonce i v obdobích, kdy je jeho uplatňování pozastaveno, zůstává překážkou pro využití plného potenciálu našeho dvoustranného partnerství,“ uvádí se v dopise. Podle jeho autorů by úplné zrušení dodatku představovalo důležitý signál podpory regionálního mírového procesu ze strany Kongresu a začátek nové etapy vztahů mezi Ázerbájdžánem a Spojenými státy.
Abychom pochopili, proč dnes požadavek na zrušení dodatku nabývá zvláštního významu, stačí připomenout okolnosti jeho vzniku. Americký Kongres přijal dodatek 907 v roce 1992, na vrcholu první karabašské války. Omezil přímou pomoc ázerbájdžánské vládě. Legislativní rozhodnutí Washingtonu se tak stalo součástí politického dědictví konfliktu, během něhož Ázerbájdžán čelil okupaci svých území a masovému vyhánění obyvatelstva.
Historická nespravedlnost spočívala především v tom, že omezení byla namířena proti Ázerbájdžánu, zatímco obsazení ázerbájdžánských území a utrpení statisíců vnitřně vysídlených osob nevedly ke srovnatelnému legislativnímu tlaku na arménskou stranu. V roce 1992 Arménie obsadila Šušu a Lačin a v únoru téhož roku došlo ke genocidě v Chodžaly. V tomto kontextu působilo rozhodnutí Kongresu nejen jednostranně, ale také odtrženě od reality, v níž se Ázerbájdžán snažil zachovat svou územní celistvost a chránit své občany.
Ázerbájdžán přesto dokázal, že jej vnější tlak nepřiměje vzdát se národních zájmů. Země posílila ekonomiku, rozvinula energetický sektor, rozšířila mezinárodní vztahy a vybudovala moderní ozbrojené síly. V roce 2020 získal Ázerbájdžán během 44denní války zpět kontrolu nad značnou částí území, která byla pod arménskou okupací. V září 2023 pak po jednodenní protiteroristické operaci v karabašském ekonomickém regionu plně obnovil svou suverenitu a územní celistvost.
Ázerbájdžán přitom vycházel z práva na sebeobranu zakotveného v článku 51 Charty OSN a důsledně hájil zásadu územní celistvosti státu. Mimochodem právě po této jednodenní protiteroristické operaci byli v Chankendi zadrženi bývalí vůdci karabašské junty, jejichž propuštění podle autora usilovně požadují američtí kongresmani a senátoři ovlivňovaní arménskou diasporou.
Zadržení byli převezeni do Baku, kde byli postaveni před soud. Jak je známo, 5. února vynesl Vojenský soud v Baku odsuzující rozsudky nad bývalými představiteli tohoto režimu a 6. srpna odvolací soud tato rozhodnutí potvrdil. Pět obžalovaných, včetně Araika Harutyunyana, Levona Mnatsakanyana, Davida Manukyana, Davida Ishkhanyana a Davida Babayana, dostalo doživotní tresty. Arkadi Ghukasyan a Bako Sahakyan byli odsouzeni k 20 letům vězení, ostatní odsouzení dostali tresty od 15 do 19 let.
Soud je uznal vinnými ze zločinů proti míru a lidskosti, válečných zločinů, plánování a vedení útočné války, genocidy, porušování zákonů a obyčejů války, terorismu a jeho financování, násilného převzetí a udržování moci a dalších trestných činů. Ve Spojených státech jsou za obdobné zločiny ukládány stejné, někdy i přísnější tresty. Zároveň je zřejmé, že využívat soudní rozhodnutí jako záminku k další kampani proti Ázerbájdžánu znamená nahrazovat právní diskusi politickou reakcí.
Nabízí se navíc oprávněná otázka: jak mají podobné iniciativy přispívat k míru? Pokud je cílem Washingtonu skutečně trvalá dohoda mezi Baku a Jerevanem, měly by politické signály podporovat jednání, vzájemné uznání územní celistvosti a praktickou spolupráci. Jednostranné výzvy k potrestání Ázerbájdžánu naopak vytvářejí dojem, že ústupky a kompromisy mají být požadovány pouze od jedné strany. Taková logika neposiluje důvěru ani nepřibližuje konečné urovnání.
Právě proto si výzva ázerbájdžánských poslanců a představitelů nevládních organizací zaslouží pozornost. Neodmítají dialog s americkými zákonodárci ani nevyzývají k ukončení vztahů se Spojenými státy. Naopak zastávají názor, že vztahy obou zemí by měly být budovány s ohledem na současnou realitu, na základě vzájemného respektu a bez nástrojů, které ztratily svůj původní politický význam.
V této souvislosti bych rád poznamenal, že nejvýraznějším potvrzením značného potenciálu spolupráce mezi Ázerbájdžánem a Spojenými státy byl mezinárodní obranný veletrh ADEX 2026, který se konal v Baku. Poprvé v jeho historii se zde současně představilo několik velkých amerických společností: Northrop Grumman, Lockheed Martin, SIG SAUER, Vantor a Ondas. Organizátoři rovněž uvedli, že Northrop Grumman vystupovala jako sponzor v kategorii partnerské země.
Jak je patrné, americké podniky vidí možnosti spolupráce s Ázerbájdžánem v oblasti obrany, technologií a bezpečnosti. Na tomto pozadí působí snahy některých politiků o zastavení vojenské pomoci Baku jako pokus omezit prostor pro spolupráci právě v době, kdy by mohla oběma stranám přinášet praktický prospěch.
Národní zájmy Spojených států v regionu se neomezují na prohlášení jednotlivých členů Kongresu. Ázerbájdžán má strategickou geografickou polohu, hraje významnou roli v dopravních a energetických trasách mezi Evropou a Asií a má zájem na stabilitě jižního Kavkazu. Spolupráce s Baku otevírá příležitosti americkým společnostem, posiluje vztahy se středoasijskými státy a podporuje rozvoj regionálních dopravních spojení. Z jiného pohledu právě politika, která Ázerbájdžán od Washingtonu vzdaluje a podkopává důvěru ve Spojené státy, může zkomplikovat naplňování těchto cílů, aniž by samotným USA přinesla zjevný užitek.
Požadavek ázerbájdžánských poslanců a představitelů občanské společnosti by proto neměl být vnímán jako emocionální reakce na další nátlakovou kampaň, ale jako včasný politický signál. Pokud mají Spojené státy skutečný zájem o trvalý mír a dlouhodobé partnerství s Ázerbájdžánem, nastal čas definitivně zrušit diskriminační dodatek 907. Nikoli jako symbolické gesto ani jako laskavost vůči Baku, ale proto, že dosavadní omezení již neodpovídají současné realitě ani cílům, které si Washington sám stanovuje ve své regionální politice.
