Návštěva předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové v Jerevanu se uskutečnila po její cestě do Baku, což přirozeně vedlo ke srovnávání obou návštěv. Prohlášení zaznívající v Jerevanu, sliby prohloubení spolupráce, diskuse o liberalizaci vízového režimu a otevření evropského trhu pro arménské výrobky zněly působivě. Při podrobnějším pohledu je však zřejmé, že za množstvím slov se skrývá jen velmi omezený soubor konkrétních výsledků. To je obzvlášť patrné ve srovnání s návštěvou von der Leyenové v Ázerbájdžánu.
Zatímco v Ázerbájdžánu měla jednání zcela konkrétní charakter a zahrnovala široké spektrum témat – od energetiky až po infrastrukturní projekty –, v Jerevanu byla agenda podstatně méně konkrétní. Hovořilo se především o záměrech, perspektivách a plánech, které teprve čekají na realizaci.
Důvod tohoto kontrastu je zřejmý. Ázerbájdžán si s Evropskou unií vybudoval pragmatické a oboustranně výhodné vztahy. Baku nevystupuje jako žadatel. Naopak přichází s vlastní nabídkou. Především v oblasti energetiky. Ázerbájdžán je dnes jedním z klíčových partnerů EU při zajišťování energetické bezpečnosti, zejména v době, kdy Evropa snižuje svou závislost na ruských energetických zdrojích.
Právě proto je dialog mezi Baku a Bruselem dialogem rovnocenných partnerů, kteří si jasně uvědomují svou hodnotu i svou roli. Arménie v této konfiguraci působí, mírně řečeno, odlišně. Není náhodou, že jedním z hlavních výsledků návštěvy Ursuly von der Leyenové v Jerevanu bylo oznámení o možném zavedení autonomních obchodních preferencí pro arménské výrobky.
Podle arménského premiéra Nikola Pašinjana by mohlo jít o potenciální přístup významné části arménského exportu, včetně zemědělských produktů a nápojů, na trh Evropské unie. Zní to působivě. Jak už to ale bývá, rozhodující jsou detaily.
Za prvé, toto rozhodnutí dosud nebylo definitivně přijato. Musí jej schválit všechny členské státy EU a následně potvrdit Evropský parlament. Za druhé, ani po jeho případném vstupu v platnost nepůjde o neomezený přístup na evropský trh, ale pouze o příležitost, kterou bude ještě nutné umět využít. A právě zde Pašinjan fakticky přiznává, že arménský byznys na to zatím není připraven.
Problémy sahají od obyčejné jazykové bariéry až po neznalost evropské legislativy. Nákladní vozy čekají na hranicích, podnikatelé se neorientují v administrativních postupech a požadované standardy často zůstávají pouze „na papíře“. To vše naznačuje, že i poskytnuté příležitosti mohou zůstat nevyužity. Jinými slovy, Evropská unie otevírá dveře, ale Arménie se jimi teprve musí naučit projít.
Je zároveň důležité si uvědomit, že trh Evropské unie nepředstavuje jen 450 milionů spotřebitelů. Je to také trh přísných standardů, kvót a silné vnitřní konkurence. Zkušenost Ukrajiny jasně ukázala, že i za situace politické podpory ze strany Bruselu evropští zemědělci aktivně hájí své zájmy. Zemědělská lobby v EU patří k nejvlivnějším faktorům a dokáže významně omezit přístup zahraničních výrobků na evropský trh.
Očekávání Jerevanu ohledně rychlého a výrazného růstu exportu proto působí, mírně řečeno, příliš optimisticky. I kdyby byly formální překážky zmírněny, arménští výrobci budou v praxi čelit tvrdé konkurenci a celé řadě omezení.
Neméně důležitým tématem byla perspektiva bezvízového styku. Ursula von der Leyenová zdůraznila pokrok Arménie a oznámila pokračování hodnoticího procesu. Ani zde však nezaznělo mnoho konkrétních informací. Jde o proces závislý na splnění celé řady podmínek, reforem a kritérií. Praxe Evropské unie navíc ukazuje, že podobné procesy mohou trvat řadu let.
Nikol Pašinjan označuje jako orientační termín rok 2029. Tento horizont však působí spíše jako politická deklarace než jako zaručený výsledek. Navíc příklad Gruzie ukazuje, že sbližování s Evropskou unií nepřináší pouze výhody, ale i určitá rizika. Sebemenší odchylka od očekávání Bruselu může vést k výrazné změně rétoriky i zvýšenému tlaku. Arménie by měla tuto zkušenost rovněž vzít v úvahu.
Jak je tedy patrné, na rozdíl od návštěvy Ursuly von der Leyenové v Jerevanu byla její cesta do Baku postavena na konkrétních projektech, číslech a vzájemných závazcích. V případě Ázerbájdžánu dominoval pragmatismus, promyšlený přístup a jasné plány. V případě Arménie se vše v podstatě omezilo na vyjádření nadějí a očekávání.
Je objektivní skutečností, že Arménie má omezené možnosti nabídnout Evropské unii něco, co by svou důležitostí odpovídalo ázerbájdžánskému energetickému faktoru. To předurčuje charakter jejich vztahů: Jerevan vystupuje jako strana, která žádá o podporu a spoléhá na pomoc. Ázerbájdžán naproti tomu jedná jako partner, který uzavírá dohody. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl. Evropská unie totiž buduje vztahy se svými partnery především podle jejich praktické hodnoty. Ázerbájdžán tuto hodnotu již prokázal. Arménie to teprve bude muset dokázat.
