Občas opravdu překvapuje selektivní slepota evropských institucí, které neustále hovoří o demokracii a jejích hodnotách. U některých zemí stačí sebemenší záminka, aby zazněla obvinění, hrozby sankcemi a hlasitá prohlášení o krizi demokracie. U jiných nastává naprosté ticho, i když státní moc využívá nátlak, zatýkání a administrativní aparát k upevnění své pozice. Dokonalým příkladem je Arménie, k níž Evropa chová poněkud zvláštní náklonnost, přestože tato země jí podle všeho nemá co nabídnout.
Dne 7. června bylo zřejmé, že parlamentní volby v Arménii se pro Nikolu Pašinjana staly vhodnou příležitostí k definitivnímu upevnění osobní moci. Formálně vše proběhlo jako běžné hlasování – s volebními místnostmi, hlasovacími lístky, pozorovateli i vítěznými projevy. Ve skutečnosti však země vstoupila do nové etapy politického tlaku, kdy státní aparát pracoval na jediném politickém výsledku.
Strana Občanská smlouva vstoupila do voleb s předem připraveným politickým prostorem. V předvolebním období bezpečnostní složky jednaly, jako by hlavním úkolem státu bylo ovládnout politickou scénu. Zatýkání, trestní stíhání, obvinění z kupování hlasů i tlak na kandidáty a aktivisty vytvořily atmosféru strachu. Opozice samozřejmě nebyla bez viny a dopouštěla se vlastních porušení i manipulací, ty však bylo možné řešit demokratickými prostředky.
Obzvláště výmluvná byla situace kolem zadržení představitelů bloku Silná Arménie. Den před volbami úřady zatkly šest kandidátů Karapetjanova bloku. Arménské ministerstvo vnitra informovalo o desítkách zadržených v případech souvisejících s porušováním volebních pravidel. Pašinjan přitom stavěl svou kampaň na obrazu vnitřního nepřítele a označoval své odpůrce za hrozbu pro stát. V určitém smyslu tomu tak skutečně bylo, je však důležité pochopit, že tím vláda předem přesunula politický boj do roviny silových metod.
Samotná arménská opozice už dlouho nese těžké dědictví minulosti. Její řady zahrnují mnoho osob spojených s oligarchickými schématy, revanšismem i bývalými mocenskými klany. Jejich životopisy nevyvolávají velké sympatie. Kvalitu státu však určuje především to, jakým způsobem moc nakládá se zákonem. Pašinjan využil slabosti i kontroverzní pověsti svých protivníků k vytvoření systému, v němž lze jakýkoli nesouhlas označit za bezpečnostní hrozbu.
Po volbách tlak ještě zesílil. Jednou z nejvýraznějších epizod se stalo zatčení Gagika Carukjana. Miliardář a předseda strany Prosperující Arménie čelí obvinění z rozsáhlých podvodů a praní špinavých peněz. Vyšetřovatelé hovoří o mnohamilionových schématech, domovních prohlídkách na desítkách míst i závažných důkazech. Politický kontext je však příliš zřejmý. Carukjan se ocitl pod tlakem bezprostředně po Pašinjanově volebním vítězství a po jeho výrocích o nutnosti tvrdě zakročit proti hlavním politickým soupeřům. Premiér navíc otevřeně prohlásil, že všechny nechá uvěznit. Dalšími mohou být Samvel Karapetjan a Robert Kočarjan.
Právě v tom se projevuje nový model arménské vlády. Trestní řízení mohou mít formální právní základ a někteří obvinění mají daleko k obrazu „obětí demokracie“, státní aparát však postupuje selektivně. Někteří jsou stíháni ve chvíli, kdy je to politicky výhodné, zatímco jiným je umožněno nerušeně působit, dokud jsou užiteční nebo nepředstavují hrozbu. Zákon se mění v nástroj, který vláda používá podle vlastního politického harmonogramu.
Arménie už obdobím tvrdé vlády prošla. Za Roberta Kočarjana a Serže Sargsjana zemi ovládal systém vojenských klanů, mocenského nátlaku a neveřejných dohod. Evropské metropole tehdy volily opatrná vyjádření s ohledem na své vlastní zájmy v regionu. Stejný přístup dnes uplatňují i vůči Pašinjanovi, pouze v jiném obalu. Starý mocenský systém získal za Pašinjana novou podobu, zabalenou do atraktivních slov o demokracii, reformách a evropské orientaci.
Západní instituce mu po volbách rychle pogratulovaly k vítězství. Zaznívala prohlášení o „demokratické cestě“ a odkazy na ducha „sametové revoluce“. Na pozadí zatýkání, nátlaku a povolebních represí vyslal takový přístup Pašinjanovi jasný signál, že jeho metody budou tolerovány, pokud zůstane vhodným partnerem evropské politiky.
Pro srovnání lze uvést Gruzii. V jejím případě evropští politici ochotně hovoří o úpadku demokracie, požadují sankce, vyhrožují omezeními a obviňují vládu z nátlaku na politické oponenty. V případě Arménie jsou podobné praktiky hodnoceny zcela odlišně. Zatýkání je označováno za právní postup, tlak je vysvětlován bojem proti vnějšímu vlivu a vítězství vládní strany je prezentováno jako triumf demokracie.
Takový přístup se už dávno stal běžným nástrojem západní politiky. Země, která se ubírá „správným směrem“, získává shovívavost. Politik, který podporuje „správnou geopolitickou linii“, si zachovává pověst demokrata i navzdory represím. Pašinjan tato pravidla dobře pochopil a naučil se je využívat. Hovoří jazykem reforem, získává podporu ze zahraničí a současně buduje systém, v němž se bezpečnostní složky stávají součástí politického boje.
Arménie se přitom znovu mění v opěrný bod cizích zájmů. V minulosti byla dlouhá léta oporou Ruska na jižním Kavkaze. Dnes Pašinjan vede zemi k nové závislosti, pouze s jiným centrem vlivu. Pro arménskou společnost tato výměna patrona neřeší vnitřní problémy. Naopak prohlubuje rozdělení společnosti, činí ekonomiku zranitelnější a mění zemi v prostor soupeření velkých mocností. Je důležité si uvědomit, že Arménie se z této slepé uličky může dostat pouze podpisem mírové smlouvy a normalizací vztahů s Baku.
Tím, že Evropa přehlíží dění v Arménii, přebírá na sebe část politické odpovědnosti. Brusel se může skrývat za diplomatickými formulacemi a opatrnými prohlášeními, jeho mlčení se však už stalo součástí mechanismu, který Pašinjanovi pomáhá udržet se u moci. Nejde přitom jen o osud arménské opozice ani o vnitropolitický spor v Jerevanu. Ve skutečnosti jde o to, že Evropa svým postojem legitimizuje proces, který měla nazvat pravým jménem.
Později se Brusel znovu pokusí hovořit o pravidlech, procedurách a standardech. Arménský příklad jej však bude pokaždé vracet k jednoduché skutečnosti: Evropa sama vytvořila důkaz vlastní politické neupřímnosti a dala najevo, že její principy končí tam, kde začíná politická účelnost.
